(Báseň pojednává o jemném božím duchu, jejž Bůh do nás vložil.)

Fialko věčnosti,
tak něžně kvetoucí,
tiché já přání dnes na srdci mám...

Ach, proč lidé necítí,
jenž výš je nad emocí,
nad Citem Lásky nejvyšším,
a přitom mohli by,
kdyby jen lehounce
přivoněly k Tobě,
k tak půvabnému květu s tak vzácným určením.

Fialko života,
ctíš Lásku květem svým,
tu vyšší nad city,
jež v obraz slov ožila,
tu vzácnější nad cesty světa...

Opět jsi vložila v nitro mé úsměv jiskře znějící,
že psáti zde o kráse věčnosti smím!
Ó! Fialko, pokojnou věčností zářit chci!
Ta vychází z Tebe...
Dnes v Tobě, fialko, vyznamenání Lásce dala věčnost,
jíž prýštíš Světlo kolem sebe...

Záchvěvem věčnosti i vánek chví se jarní,
v Tvé vůni, fialko, roztává poznání v naprosté vědomí,
kým Stvořitel je nám!

Fialko věčnosti,
sama sebe se ptám,
jsem-li připravena, vejdu-li v plán,
jejž Věčnost mi Láskou určila,
když plány pro každého člověka osobně si tvořila...

Tak něžná jsi, fialko,
div, že Tě nestřese
srdce, jehož přítomnost Tvá jemná dotkne se...
Jsi tak zranitelná lehce, jak melodie,
do níž zlý tón kdosi vkládá...
Však Tvoje síla a krása žije...
V mém srdci kéž nikdy neuvadá!

(Báseň věnuji své drahé přítelkyni a sestřičce v Kristu z FB L. Křížkové...)