Stále usměvavý a věčný optimista.
Raduji se ze života a z věcí prostých.
Pak ovšem zahraje nešťastný pianista.
Já udělám krok zpět a k životu mám ostych.

Nevzdám se hned, mám pevnou vůli.
Pak ovšem smutek udeří zas.
Cítím, jak uvnitř má duše se půlí.
Oči mé pomalu ztrácejí jas.

Co je to za pocit, který mě svírá?
Sám sebe pro sebe chvíli chci mít.
Černobílý svět mi dveře otevírá.
Jako hlemýžd v ulitu chtěl bych se skrýt.

Kolem jen zvláštní šum myšlenek slyším.
Zrakem svým zírám upřeně vpřed.
Právě teď cítím, jak od všech se liším.
Pochmurná nálada je jak prudký jed.

Je nesnadné uniknout ze spárů smutku a osamění.
Však nikdy se člověk nesmí zbaběle vzdát.
Stále je potřeba doufat, že se vše k lepšímu změní.
Věřit, že ho na světě má někdo rád...