Venku sněží a sněží,
a čas bez přestávky běží...
Je to teprv nedávno, kdy jsi u mě stál,
je to krátká doba, kdy jsi mě miloval...

Vločky bílého sněhu se odrazily v našich očích,
stejně jako červeň se objevila na lidských tvářích.
Lidé venku mrzli a nadávali na zimní období,
nás ale hřála láska, tak kdo to pochopí??

Tenkrát v zimě jsi mi lásku s věrností dokázal slibovat,
nevěděla jsem ale, že brzo budu věnce na tvůj hrob pokládat.
Lhal jsi, říkal jsi, že mě nikdy neopustíš,
myslela jsem, že mi nikdy tolik neublížíš!

Nechal jsi mě samotnou vstříc mému osudu,
jenže já vím, že na světě již dlouho nebudu.
Mám u sebe spoustu krásných fotek,
ale ty nenahradí tvůj něžný dotek.

Najednou se vše z krásné bílé zimy ve zlé a černé obrátilo,
moje duše a srdce se temnou pavučinou smutku pohltilo.
Vím, že již brzo se opět někde shledáme,
a že to krásné, bílé štěstí opět někdy nastane.