Verše
 
Kategorie
Už osm let truchlím v myšlenkách skoro každý den,
a strašně mne bolí, když chodím s přítomným psem ven.

Stále mám strach, že se stane něco zlého,
že dostihne mne karma za psa minulého mého.

Už jsem vám zde psala, proč odejít musel,
bylo mi jen jedenáct, no prostě malý dětský osel...

Vyčítám si to stále i po všech těch letech, věří mi další němá duše už šest let,
bojím se, aby kvůli mne znovu neopustil svět...

Vím, byla jsem malá a nehoda se stala,
ale proč jsi se nikdy sama sebe nezeptala...

Proč vyhecovala tě, aby jsi s ní šla?
Když tě ani pořádně nepodržela?

Vždyť její ani tvůj pes se neměli rádi,
tak proč jste chtěli, aby byli kamarádi?

Proč jste šli do parku v jedenácti letech?
Vždyť věděli jste, co se děje ve všech možných světech...

Proč jsi prostě před školou neřekla „Já nejdu”,
možná by to vyřešilo celou tuhle depku...

Je mi dávno osmnáct a zžírá mne to stále,
jak jsem byla blbá a naivní, můžu pokračovat dále.

Je mi tě moc líto a mám slzy v očích,
chtěla bych tě moc mít zpět, ale to ty tušíš.

Kolikrát mám pocit, že jsi se mnou stále,
v podobě přítomného psa dokola dále.

Milovala jsem tě jako nikdy nikdo,
stále budeš číslo jedna, stále moje nitro...

Měj se krásně po těch letech za duhovým mostem,
z mé rodiny přijde někdo, pro koho zase zavrtíš svým chvostem...
To se mi líbí Sdílet na Facebooku

Smutné

» Různé

Přidáno: 12. 2. 2017 - 10:07

Délka: 1285 znaků

Posláno: 9x

Známka: 2,67 od 12 lidí

Autor: © Žákovičová Petra

ID: 183949

Verš: sdružený AABB

Filtr obsahu: není

Stav: zveřejněné

OHODNOCENO
To se mi líbí Sdílet na Facebooku
Web používá cookies. OK Info