Na tabuli oken stékající kapky tvoří mi duhu,
připomínají mi mou životní křižovatku.

Každá z nich barvičkami mi kreslí,
jak má se žít a co vše tohle obnáší.

Zelená ručku mou kupředu svádí,
modrá však srdíčko mé k rozmyšlení vábí.

Cestou žlutá tělo mé provádí,
plující mráčky rozzářím si tmavší červení.

Člověk by řekl: „Jak barevný ta holka svět má,”
ale barvičky za to nemůžou ani zdaleka.

Za duhu, červánky však díky patří jen jednomu,
srdíčku navždy mému věrnému.

Omluvu ale, lásko, ode mě přijmi,
dobře vím, jaké jsi se mnou měl utrpení.

Všechno dobré oplatit se ti posnažím,
svými barvami ti život tvůj vykreslím.

Modlím se však, ať udělám tě naplno šťastným,
proto raději touhle větou s barvičkami končím.