Páteční den pod mrakem
byl pro mne malým zázrakem.
Já přála si být milována,
být v objetí svého pána,
jenž k sobě si mě připoutal,
aniž své slovo kdy by mi dal.
Co to zlomilo se ve mně,
že když líbá, ač tak jemně,
já do hlubiny propadám se
a ač nevěřím, přesto zdám se,
být šťastná pro tu slastnou chvíli,
pro niž jsme se narodili.
Já, jenž svoje city skrývám,
já, jenž vesměs chladná bývám,
zdám se býti odevzdána
v náručí tohoto pána.
Kdo jsi, že mé ruce hladíš,
kdo jsi, že mne právě svádíš,
jak jen jsi to dokázal,
jaks mi to mé srdce vzal?
Jak mráz v zimě na okno píše,
Ty vstoupils do mé tajné skrýše,
teď pro Tebe to udělám
a najevo svou lásku dám.
Buď mi něžným němým sluhou,
já budu Tvou paní druhou,
tak málo se dosud známe,
přesto si lásku vyznáváme.
Ať vše hezké, co nás pojí,
za ty krásné chvíle stojí.
Probuď ve mně vášeň skrytou,
do kůže dosud nevyrytou,
chci cítit Tvoje hebké dlaně
na mém těle tvaru laně,
jak tvrdíš, když mne jemně líbáš,
jak říkáš, když tu se mnou býváš.
Pojď, můj pane, vrať se zpátky,
ten sen byl na mě příliš krátký,
krásně jsme se spolu měli,
však zchládly důlky na posteli,
přijď mne zahřát tělem svým
a já Ti lásku oplatím.
Za ty city, jenž mi dáš,
za to, že mě v srdci máš...