Prší, venku je temná noc,
tenhle den je na mě moc,
vztek ve mně roste, smutek se šíří,
naše smrtelné cesty se zkříží.

Smutkem se utápíme den co den,
avšak jednoho dne všichni se dostanem pod zem,
slzami se dusíme každou bezednou noc temnou,
chytnu do ruky Tvou ručku jemnou.

Jemně Tě chytnu za Tvé krásné vlasy
a mě teď napadá, o čem sníš asi,
Tvé spící oči snijou o smrti,
co Tě každou noc probouzet nutí.

Nutí Tě myslet na mou tvář žhnoucí,
pocítíš můj vztek rostoucí,
každý večer bezedného utrpení,
nic se už nikdy na světě nezmění.

Nezmění, ach, ty krutý bože,
proč brousí si zubatá na nás jen nože,
nenávidím krutost, nenávidím Tebe,
proto to dopadá, že nenávidím sebe.

Mé smutné oči slzí, má ruka se klepe,
celé mé tělo se strachem třepe,
třepe se ze smrti, z nekonečné hrůzy,
já uslyšela jsem mužskou chůzi.

Nenávidím muže, nenávidím chlapce,
jsou jen ti špatní, i když chovaj se sladce,
sladcí však nejsou, jsou ohavní
nebo lhaví či otravní.