Kraj všeho světa jen pro Tě, má Lásko
dřímající v srdci mého nezapomínání,
posypala bych
hvězdami a květy,
bychť polibkem, směla cítit smích na rtech Tvých.

Věz, osamocen nejsi, má Láska v Tobě pálí
a ve mně taktéž pálí Tvá jak SLUNCE žár.
Myšlenkou na sebe jsme v tom žití pookřáli,
NIKDY SI NEBUDEM VZDÁLENI VÍC, vzdáleni dál!

Jsem duše toužící,
Tys mé věčné Toužení,

a já, kvítek Věrnosti, Lásky k Tobě vroucí,
po Tobě toužící
za úsvitu, za noci,
toužící po spjatí s Tebou, Lásko nehasnoucí!

Tvůj přízvuk i barvy hlasu Tvého znám.
I všech projevů Tvých hloubku a chvění znát chci,
k lásce já bezmezné nyní se přiznávám,

doznávám se, Lásko má,
tlukot mého srdce, že jsi.

Já neustanu, Lásko, Tebe z nitra milovati.
Ať svět mne zavrhne a bytí mé, ať zvrátí.
I kdybych ztratit měla všechny, získám Tebe, Lásko,
toužím být Tobě jen víc než nejblíž, tak blízko...

Rozněžněn toužením je mého nitra Cit,
nitro mé spjato s Tvým,
je jedním, zdá se být.
Když pláčeš, pláči též,
směji se, když v smích
procitneš,
má Lásko nádherná,
záříš v mně víc než Lucerna.

Neustávám Tě v srdci svém slyšeti,
náš Cit má bez hranic tak spontánní rozpětí.
Ani ta přeblahá cítění nedokáží
popsati slůvka ta,
jež v nás vzájemně se odráží!
Toužím, by ocitnout směla jsem Tě tak... blízko...

v té chvíli bezmezně pak procitnouti k Tobě
a pak již nikdy víc, má Lásko bez hranic,
nebudeš duše bez těla,
jež po Lásce steskem ztratila
naději a Lásku...

(Věnováno MÉMU NEJMILEJŠÍMU MUŽI PETROVI :)