Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.