Už hvězda za hvězdou se snáší...
Dnes v noci spadlo jich snad na tisíc.
Já prchám, běžím,
chytám lásku naši;

svítí jak hvězda,
jak slzy na rubáši,
hřbitovní lampy,
jež smutek nezaplaší,

svítí tu pro nás,
pro tečku, co je za vším,
a nejspíš svítí zmarem,
a nezbude už nic...

Dnes v noci neříkej mi:
„Milý”,
dnes říkejme si pravdu
- tady, teď!

Podej mi ruku,
city v nás dožily,
tiskni mě k sobě,
i když jen pro tu chvíli,

i když to není z lásky...
dnes odhoďme své masky!
Vždyť je to pro nás navždy,
a pro mne...

Naposled!