K té knize, již, Lásko, o Tvé duši píši,
budiž tato slova úvodem nejhlubším.
Nad klidnost srdce mého nemůže být tišší,
ó, prostup mne Tvá existence, ach, prostupuj mne vším.

Vzájemná naše objetí mé nitro spjala s Tvým,
tak jako Ty mne, Tě Láskou prorážím.

Tvoje vroucí rty přemohly mou duši,
znám otevříti se víc, než to sama tuším.
A v Tvých stopách ve mně zkrápí mne Tvá rosa vřelá
a stopy Tvé ve mně ožívají zcela.

A v citech nejhlubších Tvé obrovské vlny ke mně přirážejí,
tu ozve se v nás bezhraničnost,
v níž toužebně se chvěji...

Šíp nejvroucnější Lásky Tvé, toť zásah vskutku přímý,
že jediný Cit náš je pravý, píši a málokdo uvěří mi.