Už nikdy...

Kolik zvládnu bolesti...
když v hlavě kladivo,
zatnuté do pěstí,
Tobě se líbilo...

Bodáš a na rtech úsměv,
lžeš nejen sobě,
myslíš si, že máš úspěch,
v relativní době.

Sáhnout na pozlátko,
prsty Tvé křičí,
za živa jehňátko,
jsi všech a ničí...

Až přijde doba,
tak budeš sám,
toužit a ničit,
dobře to znám.

Jsi krása i bolest,
miluji Tě a nenávidím,
nenávratný odjezd,
za Tebe se stydím.

Už nechci být s Tebou,
už nebuď můj stín,
ruce mě zebou,
už nechci být s ním.

Chci utíkat pryč...
tak proč to tak bolí,
do země rýč,
jak leží, tak stojí.

Jsi nekonečná cesta,
už nemůžu dál,
a přec jedna ze sta,
suše se smál.

Chci opět dýchat,
dusíš, až ztrácím dech,
bílé s černou se míchá,
tak už mě nech.

Končím,
tohle nejsem já,
do nebe skočím,
snad vše se mi zdá.

Odcházím,
za sebou prázdno,
odcházím,
klesl jsi na dno.

Sbohem a nikdy víc,
už Tě nechci znát,
křik odchází z plic,
nech vítr vát.

Už nikdy...