Sedím v křesle pod jabloní,
její květy krásně voní,
já však mizerný mám den,
přemýšlím, co jsem to včera
vyváděl jen.
Celou noc jsem hýřil,
pil jsem, co se dalo,
před ženami se pýřil,
chvílemi nevím, co se stalo.
Nějaká žena mě ven vlekla,
kalhoty ze mě svlékla,
jen jsem zaslechl její slova,
že jsem jako mrtvá sova.
Asi jsem nemohl a nestál za nic,
tak jsem zřejmě stále panic.
Cestou domů jsem ztratil boty,
které byly do roboty,
teď tady sedím v křesle,
držím se za hlavu, tvářím se sklesle.
Aby toho nebylo málo,
nade mnou se usadil kos
a vyšprkl se na můj nos.
To jsem tomu tedy dal,
nejraději bych si jednu vrazil a vynadal.