Dívám se na klidnou hladinu,
myšlenky se mi v hlavě míhají,
před očima stále mám tu vidinu,
slzy mi do očí vbíhají.

Nemůžu si pomoct od té představy,
dívám se na vodu a napadá mě řešení.
Ta jasná myšlenka stoupá mi do hlavy,
já s tím tvrdě bojuji, to přece ono není!

Není správné jen tak skončit,
pohled na hladinu plní mě klidem.
Stačí tam přece jen skočit,
před sebou vidím každý svůj den.

Bojuji, mám ale dojem, že prohrávám.
Svůj život si pořád přehrávám.
S tou krásnou myšlenkou v hlavě si pohrávám.
Na břehu zatím však stále zůstávám.

Stále Ji vidím před sebou,
celého mě plní smutek.
Dívám se na vodu přede mnou,
začíná ve mně vládnout vztek.

Zlobím se na celý život i svět,
na boha, v kterého nevěřím,
jak mohl ten krásný květ...
Proč tady svůj život mařím?

Jsem již plně odhodlán,
už teď jasně vím,
že tomu už neodolám,
když pak najednou ji zřím.

Pak promluví jakoby ve mně,
svým hláskem jiskřivým,
neříká však: „Pojď sem ke mně,”
ale něco, co už dávno vím.

Že tohle by si nepřála,
že mě měla strašně ráda,
ráda by se se mnou smála.
To srdce mé mě nabádá?

Vím, že by nechtěla,
abych tu svůj život nechal,
chci, jen aby věděla,
že jsem ji vážně miloval.