Možná, že jsme se dřív smáli.
Možná, že potom plakali.
Možná, že jsme spolu krásně prožívali.
Možná, že jsme se pak postrádali.

V pevném objetí jsme lásku pocítili,
dlouhým polibkem ji více posílili.
Úsměvem do srdce teplo dodali
a společně štěstím zářili.

Ruku v ruce jsme si povídali,
spoustu blbostí spolu vymýšleli.
V blízkosti zámku krásné chvíle strávili,
na lavičkách přituleni sedávali.

Po čase se naše cesty rozcházely
a my si už tolik nerozuměli.
Naše psaní se v lživé otočilo,
naše myšlení se odlišilo.

Po odloučení se oči do slz zalily
a v mysli jen vzpomínky zůstaly.
Zahřívat srdce akorát začaly,
jinak by naše duše smutek zažily.

Možná, že opět se potkáváme v pravou chvíli.
Možná, že naše duše ušly dlouho míli.
Možná, že potřebovaly se znovu setkat.
Možná, že bychom tomu neměli tleskat.

Těžko uvažovat nad tím, co je správné,
poučovat o tom, co je mravné.
Těžko hledat správný výraz pro označení nás dvou,
milé a krásné chvíle nás možná ještě neminou.

Ta hvězda, jenž na nebi svítí,
ten zmatek ve mně cítí.
Ta luna jasně zářivá
srdce mi klíčem otvírá.

Kam dál mě to vše zanese?