Mám slzy velké jako hrách,
a srdce mé jímá bolest, trápí strach.
Zdali zbyla v tobě aspoň špetka lásky,
kdybych pohladit směl tvoje jemné vlásky.

Moje láska, ta vždy pravá byla,
ty snad o kámen jsi zavadila.
A spadla.
Já vím, bolí to moc, to už taky znám,
kde jsi, holubičko?
Chtěl bych ovázat ti ránu, ač sám jsem zraněn.
Ale ty musíš volat o pomoc.

Stalo se spoustu věcí,
Některé jsem pochopil, jiné snad,
ale srdce moje je vždy tvoje přeci.
Tak proč utíkáš mi někam na západ?

Nikdy není pozdě ovázat bolavé srdce,
nikdy není pozdě, stát se rytířem,
nikdy není pozdě na koně spolu sednout,
a prohánět se mlhavým úsvitem.