Prší, když říkáš: Vzpomínám,
svítí a přec tě už nevídám.
Kapky vody jsou úsměvem na rtech,
jsou padlým vojákem v poli,
ztráta tvá bere dech
a prapodivně bolí.

Ze vzpomínek kroniku,
mohli bychom psát,
vyšli jsme však ze cviku,
už nechce se dál smát.

Mezi námi čínská zeď,
možná je to propadliště,
nač myslím právě teď?
Zda bude další příště.

Čas vzpomínku do tváře mi vryl,
jsou místa, kde kdysi dávno by jsi byl.
Klidně za to ruku dám,
že náš stín tam zůstal sám.

Z lásky vznikla puklina mezi námi,
náhle došla slova,
zůstává jen pohled kradmý
a místo jenom pro dva.

Ten déšť zas okenice leští, ticho...
Tak zas někdy v dešti.