O prasátku já vám povím,
jak uteklo před smrtí.
Pak se možná od vás dovím,
proč ocáskem zavrtí.

U statkáře prase žilo,
které stále něco jedlo.
U statkáře proto bylo,
aby se pak s chutí snědlo.

Prasátko to ještě neví,
že ho statkář zabije.
Proto vždycky radost jeví,
když se k jídlu napije.

Když už bylo dosti velké,
vidí náhle statkáře,
jak on veze necky mělké,
které byly na káře.

Prasátku už došlo rázem,
že jsou necky pro něho.
Prasátko je asi blázen,
nebálo se ničeho.

Na smrt nechce nyní čekat,
něco v plánu asi má.
Jako pes chce také štěkat,
snad to statkář nepozná.

Práci mu to těžkou dalo,
štěkání se naučit.
Nakonec však zaštěkalo,
všem já mohu zaručit.

Štěkání když statkář slyšel,
jak se z chléva ozývá,
k prasátku on rychle přišel,
tam se na něj zadívá.

„Když ty umíš pěkně štěkat,
opravdu já šťastný jsem.
Musím já tě živým nechat,
nyní budeš velkým psem.”

Dál si prase klidně žije,
ocáskem už zase vrtí,
hoduje a také pije,
přálo mu to mnoho dětí.