Jdu přírodou, slunce svítí,
sám se sebou, sám v přírodě, teď mohu býti.
Mám tyhle procházky rád,
tady v přírodě, nemělo by se mně nic stát.
Poslouchám zpěv ptačí,
má duše a tvář se nemračí,
i tohle je pocit štěstí, to mně stačí.

V dálce vidím srnky, celé stádečko,
tady v přírodě, je moje místečko.
Tady v přírodě je mi skvěle,
to potom v trávě si člověk ustele.
Ležím v trávě, nade mnou obloha jasná,
přece jen v životě, je chvíle krásná.
Tady v přírodě je mně dobře,
slunko svítí a obloha kvete modře.
Ležím v trávě a mohu zpívat,
nechce se mi spát, nemusím zívat.

A blízko na rozkvetlých stráních kvítí hezky voní,
v dálce ve vesničce, kostelní zvony zvoní,
pryč je špatná nálada, je dávno po ní.
Když takto do přírody zmizím,
pak vyhnu se všem krizím.
Mé srdce zdravě tluče,
a praskají mé bázně a stísněnosti obruče.
Mé srdce zdravě bije,
v trávě jsou jen berušky, ne zmije.

Když tak ležím v trávě,
co vidím právě.
Dva motýlci nade mnou lítají,
ve své řeči si hezká slůvka pípají.
Tady v přírodě je hezky a dobré klima,
rád bych tu byl celý rok, to by ale nesměla být zima.
Když na jaře kytky rozkvetou,
málem se stanu popletou,
málem uvěřím, že dobrý a spravedlivý je svět,
když kolem sebe vidím barevný květ.
Ale není ideál ten svět,
když přijdu z přírody mezi lidi, pochopím to hned.
A když mezi lidmi dostaví se tíseň,
měl bych si poslechnout hezkou píseň.

Ale pryč od lidí,
ať mě nikdo nevidí.
Zas do přírody zpátky,
tam bez lidí je i jitrocel sladký,
tam bez lidí i nerovnosti jsou hladký.
Tady v přírodě je ráj, co krásně rozkvetl,
sem patřím, vůbec jsem se nespletl.