K čemu jsou křídla, která nemohou létat?
Dívat se na holubičku, jak začíná vzlétat.
Její lehké tělo snadno se vznese k nebi,
protože by její nohy nedokázaly ujít dlouhé stepi.
Dívka však s nohami schopnými chodit,
k čemu by jí byla křídla,
kterým by její lidskost mohla škodit?
Na jejích zádech by se nepřehlídla.
A za anděla převlíct by se odmítla.

Dívka s čistým srdcem a s nesplnitelnými sny jen sní o nemožným.
Chtěla by se stát andělem, stvořením nesmrtelným.
Stvořením schopným létat, stvořením bez výčitek.
Být to možné, hned by se jím stala bez námitek.

Ona už ale zhřešila, už mnohokrát.
Sama sobě si opakovala nastokrát:
„Hřešit je lidské, ale andělé nemohou spáchat hřích.”
Udělat to, na tváři by zmizel jejich smích,
až by je Bůh poslal na zem mezi lidi.
Před člověkem s ústy jedovatými jak hadi
a se svědomím černým jak uhlí,
by anděl stál s pusou otevřenou, celý ztuhlý,
až by ho vyháněli a proklínali.
Anděla s duší provinilou by jen všude odmítali.

Anděl by byl zahnán do kouta.
Ruce by mu spoutala pouta.
S posměšky by se mu posmívali,
s nechutí by se před ním povyšovali.
A až by měl být rozhodnut jeho rozsudek,
z vyhnaného anděla soudce by si udělal předsudek
a rozhodl pro andělovu smrt.
„Jen breč, anděli, lituj svého příchodu. Trp, anděli, trp!”

Bůh vzal andělovi nesmrtelnost i se schopností létat.
Jak se má anděl zachránit? Jak člověka s čistým srdcem hledat?
Člověka, který by se smiloval nad andělem, který udělal chybu.
Člověka, kterýmu dobrota v srdci vyhnala zbytečnou pochybu.
Jak je to děvče s nesplnitelným snem blízko?
Dívky jsou všude stejné, podobajíc se jako smítko.
A může ho vůbec zachránit? A chce to vůbec?
Žít mezi lidmi s posměchem, připadal by si jako tupec.

Konečně je smrtelný, konečně má svobodu.
Obdivoval lidi, mohli zemřít, a to bral jako jejich výhodu.
Na světě byl už příliš dlouho a viděl mnoho.
Navždy bude odpočívat už zanedlouho.
Jediné, co chce, je dívce pomoct.
Varovat ji před jejím snem, který si přála moc.
Varovat ji, že andělem stát se není snadné.
A bude muset zapomenout na srdce zamilované.
Bude sluhou dobra.
A nikdy neuvidí pozemského tvora.

Ve své cele se dlouho trápil.
Protože dívce vzal svobodu a tím ji zabil.
Kdyby jen mohl ji varovat,
ať křídla přestane si přát.
Ta, ač to nebylo možné, jako by ho slyšela.
Před andělem se objevila rychle jako střela.
Před mříží toužebně na jeho křídla se ptala.
Anděl ji varoval, vše jí řekl. Ona se jen usmála.

Za úsvitu ho popravili.
Vysmát se mu přišlo hodně lidí a to ani netušili,
že on si zemřít přál.

Dívka mezi lidmi byla také.
A i když ostatní se radovali a pili saké.
Ona se za anděla uctivě modlila.
Zemřel šťastný a ona to věděla.

Neposlechla jeho rady.
Nechtěla už zůstat tady.
Tady na zemi, mezi lidmi bez svědomí.
Chce vzlétnout a její sen nic nezlomí.
Jeho slova si vezme k srdci a dá se dál na cestu.
Nemá určený cíl, jen chodí od města k městu.
Bez výčitek a bez strachu.
Chodit po zemi, po prachu.
Co jiného jí zbývá?
Naposled pohlédne ke slunci, když nad krajinou se už stmívá.
„Věřím, že jednou budu nebe oblétat!
K čemu jsou křídla, která nemohou létat?”