Jdu nádhernou přírodou,
mezi polemi a luční trávou,
jsem šťastný, ne náhodou,
jsem zamilovaný a mysl mám zdravou.
Slunko na cestu mně svítí,
teď nemohu se svou milou býti.
Teď jen ke své tůni spěchám,
osud světa za sebou nechám.
Nad tou krásou si oči chtěně orosím,
a aby ta krása zůstala navždy,
o to osud poprosím.
Nad tou krásou se mně hlas zadrhává,
to často se mně nestává,
tohle je výjimečný den,
to opravdu není sen.

Krásná příroda, to je života dar,
musíme ji chránit, jinak nás čeká jenom zmar.
Jdu s radostí a se štěstím vpřed,
a dobrou náladu mám hned.
Jdu dlouhou loukou k tůni,
a vnímám květin vůni.
V dálce vidím srnek stádo,
že poznal jsem svou milou, je mé vědomí rádo.
Jsem zamilovaný jen chvíli,
ale rád jdu loukou celou míli.

Moje milá je hezká,
to jsem věděl včera a vím to i dneska.
Říkají to různé hlasy,
že jednou bude královnou krásy,
černé oči, černé vlasy,
snad to bude pravda, snad asi.

Sedím u mé tůně a na srdce si kladu,
že náš vztah nesmí mít žádnou vadu.
Sedím u mé tůně a přemýšlím,
na manželství vážně pomýšlím.
Dva krásné zlaté prstýnky,
budou naší lásky pevné kořínky.
Láska, úcta, porozumění a cit,
tak to má ve svazku manželském být,
žádné spory a hádky, jen mír a klid.

Jsem šťastný, má mysl je skvělá,
jsem šťastný a zamilován zcela.
Je mně dvacet let, a u nohou mně leží svět,
zamiloval jsem se hned,
dříve než napočítal jsem pět.
Silně pohladil mně lásky vzdech,
a tím pádem nejsem ze života zběh.
U mé tůně slyším zpěv ptačí,
to k radosti mně stačí,
nebe je modré, nebe se nemračí.
Takhle by to mělo napořád být,
ale vím, to nelze, stále v ideálu žít.
Proto někdy sedím u mé tůně
a myslím na tolik věcí,
vždyť k řešení je toho mnoho, přeci.
Sedím u mé tůně,
a přemýšlím, proč český národ tolik stůně.
Je nemocný až běda,
marně se v něm dobro hledá.

Ale raději pryč od zlého,
raději se budu držet štěstí svého.
Půjdu občas ke své tůni,
a budu stále u své milé, stále u ní.
Je to věc jistá,
naše zamilovaná srdce, jsou čistá.
Vezmeme se příští rok,
bude to nás obou, ten nejhezčí krok.