Když já potají se oblékám,
a pak obuji si boty tajně,
mobil si dám do kapsy,
hledám klíče a když je najdu,
z věšáku je vezmu a schovám si je do kapsy.
Když už vše potřebné mám,
vezmu za kliku, a dveře potichu otevřu.
Vešla jsem do noci temné,
tam, kde tma je teď,
v tu chvíli polilo mě horko,
první večerní procházka a já se bojím.
Není divu, vždyť je večer,
stát se přeci cokoli může!
Chytnu za kliku zvenku,
kliku teď držím a nevím co teď,
panikařím, že uslyší mě.
Pomalu, potichu, zavírám dveře,
kliku svírám rázně v ruce.
Dveře jsou již zavřené, chvíli čekám před dveřma,
nic se neděje, ticho je,
jen stále slyším ve své hlavě,
dunění těch dveří, jak se vždycky zavírají.
Udělala jsem krok na schod, teď bála jsem se
jediný krok udělat, jediný krok mohl by to zkazit,
a já tak zkoumám strach ve tmě.