Když Bůh stvořil zemi,
poznal, že něco tu není,
i stvořil muže a aby nebyl tak sám,
řekl: Já ženu ti dám.
Rozhlíží se v daleké kraje,
však představa ženy mu vzdálená je.
Sedí a plácá, s hlínou si hraje,
při tom se rozhlíží v široké kraje.
Musí být krásná jak ty vrcholky hor,
mít v sobě půvab z lučních květů,
mít v sobě dravost divokých vod.
Večer se blíží, už se i stmívá,
na svoje dílo Pán se zálibně dívá.
Že je ta pravá, Pán to už tuší,
ještě ji pohladil a vdechl duši.
Od těch dob žena je pro muže to pravé,
přítulné, milé a hlavně hravé.