Proč přát si není splnit se?
Proč nemohli jsme bavit se
hrou, co již není pro děti,
hrou, co si žádá objetí?

Já usínala tenkrát s pláčem,
byla jsem ve hře, byla jsem hráčem,
ty hrál’s podle stejných pravidel,
kdekdo by nám to záviděl.
Jen my však víme, co bylo dál,
víme, hru nikdo nedohrál.
Přestože touha byla v nás,
nepoznali jsme krásu krás.

A kde je tahle touha nyní?
Už na miláčku slyší jiní.
Ty chceš si vzít mou kamarádku,
já s jiným žiju svou pohádku.
Stále však cítím tvé ruce na těle,
i když už dávno, jsme jenom přátelé.