Uprostřed palby děl a smrtonosných zbraní,
uprostřed zoufalství a světa naděje,
píši vám ve sklepě kratičké svoje psaní,
já malá Čitalan, děvčátko z Koreje.

Já malá Čitalan, bez otce, bez maminky,
jen se svou panenkou, co válku přežila,
střepinkou dostala jen trošku do tvářičky,
já jsem ji umyla a ránu slepila.

Však marně jsem myla mamičky bílé tváře,
marně jsem mnohokrát o pomoc volala,
když kolem stříleli a harašily zbraně
a jejich vichřice má slova odvála.

A tak jsem mamince pod hlavu kabát dala
a už jsem věděla - válka ji zabila.
Proč mě ta stará pohádka stále napadala,
o vodě zázračné, co mrtvé budila.

A proto prosím vás, snad o té vodě víte,
snad někde pramení ve studni naděje,
a věřím, věřím, že mi odpovíte...
Pro všechny maminky, já děvče z Koreje.