Jdu z kostela od oltáře,
studený vítr vane mně do tváře,
život píše různé scénáře.
Ale ani oltář mně nepomohl,
jsem nevěřící, tak jak by také mohl.
Nepomohla ani farářova slova,
že to chce klid a abych přišel znova.
Proč vlastně jsem do toho kostela šel,
když řešení jsem tam stejně nenašel.

Komu tedy o pomoc si říci,
když slzy objeví se na líci?
Zdraví a peněz vůbec nemám moc,
koho mám tedy poprosit o pomoc?
Mám ze sebe udělat sebevraha,
teď je mně každá rada drahá.

Rozum mně napovídá, abych žil,
já ale už nemám pro žití sil,
nechci už se dočkat dalších těžkých chvil.
Dny pomalu se začnou krátit,
už nemám co ztratit,
jen svůj život, chvíli ještě váhám,
ale kdepak, je konec mým snahám.
Bolest už žádná mě nedrtí,
už jen blízko jsem smrti.

Co takhle ze skály skočit,
už nemohu svou smrt odročit.
Už života si nemohu užít,
už jen oprátku mohu si ušít.
Už nezbývá mně v životě mnoho času,
už neoslovím tu velkou lidí masu,
už nedám šanci svému hlasu,
o tom, aby lidé a svět byli lepší,
a ctili lidskou a zvířecí rasu.
Už nebude mě drtit nepříznivá doba,
už nebude mě ničit lidská zákeřnost, podlost a zloba.

Necítím strach ani napětí,
můj život obrátí se v prach, a to hned, vzápětí.
Nakonec tuba prášků vše dokoná,
za mým životem, zatáhne se opona.