hádala se duše s tělem
kdopak je ten nejhlavnější
kdo je zadkem a kdo čelem
kdo je v žití nejprvnější

tělo praví: duše milá
já jsem přece výkon, síla
beze mne bys sotva byla
ve světě se uplatnila

omyl, hmoto, říká duše
já už dávno existuji
ty však žiješ slepě, hluše
když já v spánku oddechuji

tělo na to: v tom to vězí
když jsi v noci zahálela
moje činnost nezná mezí
marně by ses o to přela

ale, ale, jak bys chtělo
uživit se, milé tělo
bez rozmyslu, bez rozumu
nemělo bys špetku umu!

dumám pořád, jak čas kluše
tělo zmírá a co duše?
tento spor je nekonečný
existuje život věčný?

když se hlava roznemůže
souvislost tu býti může
co se s milým tělem děje?
duše s tělem k smrti spěje

hlava, sotva ránu utrží
sotva v sobě rozum udrží
duch se chová podle těla
v tom je asi pravda celá

v zdravém těle, zdravý duch
duch je těla nerozlučný druh
naopak, když mozek choří
duch je v koncích, jen živoří

člověk na ten spor je krátký
úsudek je vždycky vratký
rozumné i prázdné hlavy
přemýšlení zcela znaví

od pravěku k novověku
nedaří se tu člověku
dokázati teorii
do níž mu ti jiní ryjí

já mám pravdu, ne ti druzí
ve stoje a nebo v chůzi
věřím v to, co se mi líbí
nepřipouštím svoje chyby

jeden řekne sobě: pozor!
pánbůh má nad námi dozor!
jiný, hmotař, kapsu mastí
a v ní kulatými chrastí

na čí straně pravda sídlí
dočteme se třeba v Bibli
nebo v spisech vědeckých
kde je každé slovo hřích

bez názoru dá se žíti
klidně bez něj také mříti
klidně bez něj druhé deptat
na morálku se tu neptat

pravda se nám sotva zjeví
jeden tady pořád neví
do čeho jde po kremaci
je to celé pro legraci

z člověka tu dozajista
stává se pak dualista
ani ryba, ani rak
v klidu může být i tak

bázeň boží když tu chybí
dělám si, co se mi zlíbí
nemám žádné desatero
milý synu! milá dcero!