V jednom kuse slyšíš, v televizi aj v rádiu,
jak moc šílený lidi jsou, co to je za hyenu.
Proč tak mladý za volantem, proč pásy si nedají.
Pokoušejí vlastní osud, s lidským štěstím si hrají.
Říkají, „zatáčku já poznám, šílený já jsem,
to je pro mě hračka, neboj, my to přežijem.”
Ještě nikdy nenaboural, neví, co je o chlup přežít,
neví, co je štěstí, nepozná ten pocit.
Nechápe smrt, smrt si pro něj jde,
zatáčku nezvládne, bouračce se nevyhne.
Z čista jasna v protisměru objeví se auto,
nahlas slyšet brzdy, takhle to dopadlo.
V tu ránu slyšíme v dálce sirény houkat,
v krvi leží tělo a my můžem jen koukat.
Nejhorší štěstí, jak za volantem přežije,
vedle spolujezdec, on za to nemůže.
Když zemře mladý člověk, musí to tak být.
Osud nevybereš, máme ho sečtený.
Adrenalin v krvi, neměl moc velkou šanci.
Jak krutý život je, když mladý zemře tragicky.
Život před sebou měl, a už ho má za sebou.
Rodina v slzách topí se denně,
přišla o poklad, ta je v tom nevinně,
ale ta je v tom nevinně.

Proč život tak podceňují.
Proč s osudem hýbají.
Proč je to tak těžké,
nikoho neposlouchají.
Machrují, adrenalin milují,
ale za jakou cenu?
Když brzy smrti podléhají.