Tvůj úsměv a oči řeknou vše.
Klidně i nedobrovolně...

Nedáváš to na sobě znát,
však já poznal, že jsi smutná.

Bolí mě u srdce koukat na tebe,
jak jsi smutná a proklínáš nebe.

Kdyby to bylo v mých silách...
Zahnal bych tvůj smutek do kouta,
jenže to musí zvládnout jiná nestvůra.

Protože já nejsem tvůrce tvého smutku,
nemohu ho vyléčit...

Však ironie krutého světa mě donutila,
abych miloval ženu jménem Dominika.

Ženu, která drží smutek pro jiného,
asi krásného a doufám že hodného.

Přál bych ti šťastnej vztah víc než sobě,
jenže neskryju mé city k tobě.

Ty city jsou nejsilnější, když jsi se mnou...
Chovám se, jako bych nebyl sám sebou.

Ta láska... silná, krásná i bolestivá...
jen ta představa, že jsi má...