Osamělá chudobka

Malinký kvítek
se ve vánici tetelí,
jako opuštěný svitek,
ke slunci prosebně ševelí:

„Sviť, slunce, zachraň mě, můj příteli.”
„Samota studí, v duši smutek, troud
- já chudobka malá,
chci tvými paprsky obejmout.”

A slunce zlaté vyslyšelo kvítek osamělý,
začalo hřát - až mu ostatní kvítky záviděly.
Chudobka rozvine se a je z ní „krásná dáma”,
šeptem po louce se nese: „Je šťastná, už není sama.”