Venku prší kapky deště
a mně nechce spát se ještě.
Spánek jaksi nepřichází,
Ty jsi ten, co mi tu schází.

Jak těžké jsou tyhle noci,
kdy vím, že nebudu moci
přitulit se, jak bych chtěla,
a dotýkat se Tvého těla,
kdy mohla bych Tě objímat,
a pak blaženě s Tebou spát.

Ach, má lásko, jak se stalo,
že nás to tak oba vzalo?
Já každým dnem mám víc Tě ráda
než přítele a kamaráda.

Vlastně se té lásky bojím,
a čím dál víc o Tebe stojím.
Zvládneme to? Nevím zatím,
získám víc, nebo víc ztratím?

Je tak krásné býti s Tebou,
až mě z toho ruce zebou,
jsi prostě můj miláček,
roztomilý plyšáček.

Měla jsem sen, lásko moje,
byla jsem kdysi paní Tvoje.
My měli dvůr a domeček,
pár kudrnatých oveček,
a protože jsme šťastni byli,
děti se z lásky narodily.

Holčička je celá máma,
dobře všechno zvládá sama.
Klučina je táta celý,
že jsme to tak, lásko, chtěli?

Nic kolem jsme neřešili,
my tenkrát hrozně šťastní byli.
Jen ten sen byl hodně krátký,
něco vrací mě však zpátky.

Příšerný zvuk budíku
a já ho jen tak, ze zvyku,
zkouším pod peřinu dát
a nechat si sen ještě zdát.

Škoda, že si nesplníme
to, o čem si sladce sníme.
Proč život krásný, jež se zdál,
teď nás dva do cesty tak vhnal?

Co, lásko, s tím uděláme,
když moc šancí my nemáme,
tyhle věci vyřešit,
když chceme spolu prostě být?

Buďme vděčni za ty chvilky,
kdy jsme spolu u postýlky,
kdy mi můžeš lásku dát,
kdy mi říkáš - mám Tě rád.

Já z těch chvilek čerpat budu,
věř, já za ně šťastná budu.
Až doma budem ležet sami,
s manželi a manželkami,
představ si mě před očima
a bude to i s nimi prima.

Nemůžeme ublížit,
těm, co s námi chtějí žít.
Tak to na tom světě chodí,
že dva, co se k sobě hodí,
dlouhá léta se míjejí,
i když to tak nechtějí...