Ztratila jsem tebe,
bytost, kterou jsem tak milovala,
avšak zjistila jsem jak moc,
až když jsem tě ztratila.
Teď jsem s tebou často,
přesto cítím, že mi chybíš.
Chybějí mi tvé prosté a normální věci,
co jsme dělali spolu.
Vidět tě, jak se probouzíš a otvíráš víčka.
Slyšet, jak si promlaskneš, když spíš
a chytit tě za ruku a zahřát prokřehlé prstíky.
Vidět úsměv a při doteku našich obličejů citit,
jak máš studený nos.
Tyhle a ještě moc dalších věcí,
které mi tě připomínají.
Proč jsou tedy společné chvíle krásné?
Přesto neumím, nebo nedokáži vrátit to,
co bych vrátit chtěla.
Silná můžu být, ale se skálou pohnout nedokáži.
Milovat můžu, ale má láska nedokáže
rozehřát tvé promrzlé srdce.