Kytky a boty

Na louce pokryté
měsíčním svitem
tyčí se květina
hrdě a s citem.

Chtěla být krásná
stále jak za mlada,
ale botě, co ji zašlápne,
je jedno, jak vypadá.

Jsme ty kytky a boty,
za vším se ženeme.
A čím dál silnější rány si dáváme.
Proto city už to vzdaly,
už žádný nemáme.

Ta tam je láska,
k čemu by byla?
Teď máme peníze
a v nich je síla.

Neboj se, kytko,
je to jen zlej sen,
tak zastav ten svět
a já vystoupím ven...