Mé bosé nohy horkým pískem se brodí,
kůži na hřbetě mám krutým sluncem spálenou,
cítím, jak náhlý poryv větru do očí mě pálí,
a bič, který neustále mučí mé tělo.
Už nemohu,
nohy už neunesou tíhu mého těžkého života,
v srdci mém cítím touhu po svobodě,
po náhlé volnosti,
kterou si každý den tolik přeji.
Moje ruce,
které kdysi dávno uměly něžně pohladit,
ty ruce, jenž měly cit,
z hrubé práce zestárnuly a ochably.
A tak dál vleču tohle své břemeno,
jenž mě drtí a vysiluje.
Čekám s nadějí v srdci, že budu jednou vykoupen
a zbaven železných okovů,
jenž mě celý můj život doprovázejí.
Pak rozběhnu se naproti své vytoužené svobodě,
již si tolik přeji.