Vlny narážejí do mé lodi,
plachty ve větru se dmou,
přemítám, kdy zase kotvu shodím,
kdy pokochám se krásnou zátokou.
Pluji už dlouho, a loď má, ta je věrná,
znám už na ní každý trám,
plavba někdy pěkná, jindy mizerná,
obě plavby já vždy uvítám.
Stále mám srdce dobrodruha,
a před světem stále utíkám,
plavím se tam, kde ukáže se duha,
na své lodi se plavím sám.
Čekám na den, kdy v srdci mém,
zrodí se hvězda zářící a jasná,
jak když na louce v oparu mlhavém,
přijde trhat květy dívka krásná.
Čekám na ten správný přístav,
do kterého jednou budu moci vplout,
tam líbat bych chtěl stále stejná ústa,
svou múzu chtěl bych v náruč přivinout.
V ten den záblesk v očích objeví se,
a mou tvář úsměv projasní,
až naše oči zas a znova setkají se,
každý ten okamžik bude překrásný.