Řekl jsi, že mě nechceš nikdy ztratit,
načež já v momentě opáčila,
že ta chvíle dávno nastala
a tys už mě ztratil.

Se zmučením ve tváři
jsi se mi po těchto slovech vzdaloval,
dívala jsem se, jak odcházíš
a přemýšlela, co dál.

Nakonec mé srdce vyhrálo
a mé nohy následovaly tvé stopy
a já tě našla samotného
sedět a pivo popíjeti.

Zeptala jsem se, co se stalo,
tys však jen oči smutně sklopil,
že pravdu mám, sis nejspíš uvědomil.

Natáhl jsi ke mně ruku
a v duchu doufal, že tě za ni chytím,
když jsem zachytila tvůj pohled,
věděl jsi, že už se zády neotočím.

Chytila jsem tě za ni
a ty jako výraz vděku jsi mi ji něžně stiskl,
věřila jsem, že z upřímnosti to děláš,
a tak jsem ti ji stiskla zpět.

Pak celý večer jsi mě na rukou nosil,
skládal lichotky k nohám mým,
já nevěděla, co myslet si mám,
jestli náhodou jen nesním.

Pak jsi mě políbil
a já věděla, že je to skutečnost
a i když to byl pouhý večer,
chtěla jsem s tou chvílí vstoupit ve věčnost.

Večer se přehoupl v temnou noc
a my dva kráčeli společně domů,
kde jsme ulehli vedle sebe
a v objetí šli každý do svých snů.

Věděla jsem, že tam jsi
a cítila, jak pravidelně dýcháš,
tvé srdce mi přes tvou hruď tlouklo do zad
a já myslela, že v tu chvíli
já jsem ty a ty jsi já
a jen dohromady jsme to my.

My takoví, jací doopravdy jsme.