Jak je krásná, půvabná,
kdo ji spatří, okouzlen je.
To vítr v lánu vlnící,
v nedohlednu, vonící.

Spousta malých rybníčků,
zdobí její šat.
Rákosem se břehy pyšní,
ptáčků hejna, dají mat.

Celé roční období,
má svůj zvláštní háv.
Jedna barva střídá druhou,
to bosí jdeme přece duhou!

Svojí krásou vtáhla v sebe,
hvozdy lesů, modré nebe.
Chaloupky v běl zářící,
květenou se chlubící.

Malíři zde mají místo,
bary svoje v obraz vloží,
jako bájný Mefisto,
svou poklonu, tu složí.

To pohlazení na duši,
k odpočinku není jiná,
jsi zamilován po uši,
do krajiny...
jménem VYSOČINA!