V blázinci na kopci léčí se chovanci.
Z oken se mřížemi bedlivě dívají,
každého člověka zevrubně sledují.
Po stěnách obrázky neumně malují,
na trávě kozelce bezděčně válejí.
Vždy, když se navečer zhýrale opijí,
raply je zavčasu zběsile jímají.
Hodiny na sloupu před vchodem
ústavu kameny rozbíjí.

V blázinci na kopci nešetří injekcí.
Když lékař nad ránem do služby belhavě přichází,
slunce se z říčního oparu nad město lenivě vyplazí.
Nejeden hranatý pavilon paprsky zvědavě prochází,
chrápavé chovance ze spánku káravě probouzí.
Ti pak své zatuchlé pokoje s rachotem klejivě uklízí,
děravé peřiny z prosedlých postelí zuřivě vyhází,
nečisté onuce do bedny s kolečky horlivě nasází,
na ní se ze schodů k prádelně drncavě povozí.

K blázinci na kopci
pod bílým kostelem se zlatou kopulí
přijíždí návštěvy červenou tramvají.
Chovanci v oknech jim zdaleka mávají,
srdečnou radostí po cestách ústavu jak čerti lítají,
slavnostně boucháním pytlíků kdekoho vítají.
Pak se však rozhostí nezvyklý klid,
chovanci na fotbal budou chtít dolů
do údolí k nádraží jít.
Zase se opijí, hodiny rozbijí,
po celém Hutíně bude se nestoudně blít.