Snad omylem, osudem snad,
jež sudičky mi přály...
Já chtěl Ti něco ukázat,
co právě mizí v dáli...

Když prsty moje místo nebe,
ač duše má to nechtěla...
Nezištně pohladily Tebe,
Ty jsi se trochu zachvěla...

Tvůj úsměv a pohled štěněte
já četl líp než slova...
Beze lsti, srdcem dítěte,
já věděl, že chceš znova...

Mé prsty snad cestu znaly,
nad paží, šíje, vlásky, tvář...
Krůček za krůčkem putovaly,
v Tvých očích byla hvězdná zář...

Náhle i rty blíž si byly,
jako by se hledaly...
I když jen letmo zavadily,
hned vášnivě se přisály...

Přitiskla ses ke mně blíž,
já vůní Tvou byl vzrušený...
Pak šeptla jsi mi „Všechno smíš”,
nejhezčí slůvka od ženy...

A pak jsem citu podlehl zcela,
ve snech jsem Tě dávno chtěl...
Dal jsem Ti vše, co jsi chtěla,
v klubíčku propletených těl...