Slůvek Tvých života
olej do lampy vléván.
By rožhnout směla bych,
uzřím-li Tvou tvář.
Běžím já po stráních,
nikde Tě nenalézám,
ve snaze nalézti, kde se ukrýváš.

Před dveřmi mými stál,
líbezným hlasem pěl
a já věděla to,
že byls to Ty, můj Král,
má víčka uzavřena raději Tě skryla v sen,
mezitím olej málem v mé lampě vysychal.

„Otevři,” zvolal jsi
a hlas Tvůj, jenž se chvěl,
víčka má dřímající, tu rázem otevřel!
Vstala jsem, vyskočila, však neochotně velice,
já hleděla se obléknouti a tu stojím
a na mě tkví tu suknice.

A z rukou kadidlo toužení mého kane:
„Ach, pověz, můj Milý, až otevřu, co se stane!
Srdce mé nedočkavé je,
mezi tím vším přemítám,
že nohy mám umyté již,
a zdali vážně zaprášit je mám.
Z nedočkavosti vší
ke dveřím letím,
srdce mé buší, nevýslovným štěstím,
že ve Tvé náruči
dá spočinout mi tato chvíle,
že nehnu již se od Tebe a nevrátím se zpět!

Tu dychtivost pojme mne a dám rozletět se dveřím,
tu srdce ustrne a já zraku nevěřím.
Za dvířky měl tu stát
Nejdražší Lásky Hrad,
ó, Píseň nejkřehčí,
nade vše vzácnější!

Tu strážní zjevili se
a už mě lapli.
„Hledejte Milého!” křičím já na ně.
„Neznáte Cestu-li,
najdu Jej, najdu sama!
Pusťte mne, pusťte, ach,
Láskou chřadne duše má!

Dokud čas zbývá mi,
pár vteřin snad,
do okna položím
tu lampu pro případ,
že by se náááhle
vrátil Nejmilejší,
lampa s olejem slov Tvých
tu bude prosvítat!

Přijď, Ježíši, Pane můj, Láskyplná Skálo,
pohotově otevřít já vážně Tobě chci.
Tak, kdybys přišel dnes,
peru já roucho své
a lampa, ta svítí, věz,
na důkaz, že patřím Tobě.

(Věnováno Pánu a Příteli Ježíši a také je to můj malý dárek pro bratříčka S. M.)