Na břehu jezera dívka stojí,
mezi stromy měsíční zář k ní proniká,
myslí jen na jedno, vše ostatní jí uniká.

Naklání se nad hladinu,
prý život pro ni nemá žádnou cenu.
Slzy po tváři jí stékají,
velké jako kapky deště,
vpovzdáli psi štěkají,
co může od života čekat ještě.

Měla svého milého, měla ho ráda,
milovala ho více než jako kamaráda.
Dala by za něj život i duši,
on zranil její city,
teď pro jinou má uši.

Slzy jí stékají po tváři,
již spolu měli jít k oltáři,
včera jí oznámil, že se s ní rozchází.
Opuštěná a zrazená, neví co si počít,
teď jí vše dochází.

Dívka nahýbá se nad hladinu,
větřík s vlnkami si pohrává,
černé myšlenky ji vedou k tomu,
měsíc jí však našeptává.

Dívka poslouchá jeho slova,
váhá, zda je má brát doslova.
Nedělej to, nezatracuj život svůj,
neskákej, dívko do jezera,
ráno je moudřejší večera.
Ten, co tě zradil, za to nestojí,
teď to bolí, ale časem se rány zahojí.

Bílá labuť ke břehu připlouvá,
měsíc jí stále domlouvá.
Jsi ještě mladá, jiného si najdeš,
na louku plnou kvítí s ním zajdeš,
nebo on si najde tebe,
a budete se dívat na hvězdnaté nebe.

On tvé lásce bude nakloněn,
tvé srdce opět rozžehne jako oheň.
Cestu ti vyzdobí růžovými kvítky,
nečekaně řekne, bez servítky,
chceš mě, já chtěl bych si tě vzít.