Jednoho večera, na jednu slečnu jsem narazil,
moje srdce i dech se rázem zastavil.
Byla krásná, byla nádherná,
krapet stydlivá, ale přesto veselá a překvapená.
Ani chvíli jsem neváhal a ruku jí dal,
o tanec jsem ji požádal.
Při tanci ji pečlivě sledoval,
jen malou chvíli si s ní povídal.

Chvíle to byla krásná,
jedinečná a nezapomenutelná.
Slečna byla mile překvapená, avšak veselá,
líbila se mi, byla trošku stydlivá.
Já po jednom tanci se do ní zamiloval,
jejím očím jsem neodolal,
za tanec jí poděkoval,
před odchodem ji o číslo požádal.

Od té chvíle jsem na ni myslel ve dne v noci,
nevěděl jsem co dál, nebylo mi pomoci...
V myšlenkách na ni jsem byl ztracen,
její krásou jsem byl pohlcen.

Odvahu jsem si dodal,
krátkou zprávu jí poslal.
Chtěl jsem ji znova vidět,
ona řekla mi, že je plachá, že se bude stydět.
Byl jsem to ale já, kdo se styděl,
byl jsem to já, kdo si najednou rady nevěděl.

Mé pravé já se najednou stydí, ale jak to?
Vždy jsem míval sebevědomí, ale rázem mi chybí?
Co se to děje?...
Ptal jsem se pořád dokola sám sebe...
Bylo to úplně jiné,
tak klidné, stydlivé až nádherné.
Cítil jsem se jako v ráji,
jako k prvnímu máji.

Co se děje?
Proč jí můžu věřit?
Proč mám pocit, že se jí můžu se vším svěřit?
Pocit to byl velice zvláštní,
ale o to víc byl krásný.

Její přítomnost měla na mě zvláštní moc,
přál jsem si, ať se čas zastaví a je pořád noc.
Ona řekla mi, že byl jsem její sen,
tajně mě sledovala den co den.
Já ji však neviděl,
o jejích citech jsem ani nevěděl...

Po pár schůzkách já řekl jí krásná slova,
chtěl jsem ji vídat dál, zas a znova.
Při posledním setkání já vyznal jí své city,
bál jsem se její reakce, měl jsem smíšené pocity.
Řekl jsem jí, že ji chci strašně moc,
přál bych si s ní být v den i noc.

Ruka se té druhé dotkla,
naše ústa se v mžiku střetla.
Líbala tak vášnivě a přitom jemně,
jedním polibkem prohloubila city ve mně.
Najednou jsem v sedmém nebi byl,
přál jsem si, ať ten pocit štěstí trvá mnohem dýl.

Dala mi naději v lepší zítřky,
dala moje srdce do pohybu,
našla ty poslední tři střípky.
Vložila mi je zpět do mého srdíčka,
říkala mi při tom krásná slovíčka.
Slovíčka, že už nedoufala, že už nehledala,
a i když naději ztratila, pořád ale věřila.
V někoho, kdo jí své srdce dá,
kdo její bolesti porozumí,
někoho, kdo v ní důvěru má,
někoho, kdo jí srdce už nezlomí.

Dám jí vše, co její srdce postrádá,
je totiž dokonalá, krásná, hodná a milá,
jsem totiž přesvědčený, že je to ta pravá.
Dala mi naději, dala mi víru,
dala mi své srdce, dala mi neuvěřitelnou sílu.
Sílu dělat ji veselou a šťastnou,
dokud budeme spolu, dokud naše životy nevyhasnou.
Budu hlídat city, které k Tobě chovám,
ať nikdy nezmizí, ať jsou stále čisté a ryzí,
hezky ve svém srdíčku je pro Tebe schovám.
Slibuji, že je jen pro Tebe ohlídám,
slibuji, že je už žádné jiné nedám.