Zalévati Láska zná tu duši tolik křehkou,
v slzách, jimiž zkrápěna po mnohý byla čas.
Naléhavost duše té je tak líbeznou znělkou,
v níž přelibě se odráží slova líbezná.
Duše víly Jolany, v níž tak mile září,
co nad lidské je poznání a zračí to v své tváři

Tiše v obraz ožívá ta duše tolik krásná,
jež před světem se ukrývá v Bohu zčistajasna.

Obrazu toho v ozvěnách tu děje různé žijí,
jež duše té víly prožívá a jež v ni se vpijí.

Tu Jolana zřejmý slyší hlas a přikáže své duši:
„Nesmím jej nechat napospas! Ničím jej přehlušit!”

Aj! Ty zrádné zkrušení! Aj, bolesti lidská!
Nedovolím tobě já vkročiti tu víckrát!

Slýchám, vídám, pozoruji ty strašné světa zprávy:
Lid v modloslužbě libuje si! Lid uctívá krávy!

Má duše se s Láskou zdobí, by přijíti mohla k oltáři,
zatímco se v nitru zlobí: Co vyváděj ty hvězdáři!

Okultní pikle si tu kují, jsou jak bodné nože!
Ach, jak můžeš se dívati na to, milý Bože?!

Zatímco Tvá Nevěsta z lidských duší složená
k slavnosti se uchystá, jiní žijí bez jména.
Jejich jméno pozemské totiž brzy pomine,
nebudou moci žíti již v Tvé věčné rodině.

Avšak ratolesti Tvé, jíž snad je i duše má,
v Života knize budou kvést a to věčnost vysněná!