Vím, že Ti nemám být nablízku,
vím, že Ti nemám psát ani volat.

Vím, že se mám posunout dál,
ale bojím se, že když Tě uvidím,
že všechno bude zase zpátky.

Protože pravda je taková,
že i když proti tomu bojuji,
nedokážu se tvářit, že nic necítím.

Vím, že jsi řekla, že náš vztah
bude jen přátelský,
ale já umírám pokaždé, když Tě vidím.

Pravda je taková, že vymazat si Tě z hlavy
je ten nejtěžší úkol v mém životě.

Pravda je taková, že nevím, jak s tím bojovat.
Jak se pohnout z místa.

Nevím, jak znecitlivět své srdce.
Chodím jak tělo bez duše.

Někdo říká, že na Tebe příliš tlačím.
Někdo říká, že Tě mám nechat jít.

Jenže, jak to mám udělat,
když se každý den probouzím s myšlenkou na Tebe?

A i když si to zakazuji,
nedokážu žít bez Tvé přítomnosti.

Nikdo nemá ani tušení,
jak moc to bolí.

Každý říká to chce čas,
ale nikdo neví, jak tam uvnitř umírám...

Tehdy jsme si k sobě zase našly cestu.
Říká se, že kdo spolu má být, ten spolu bude.

Pomůže nám delší odstup?
Doufám, že časem pochopíš,
kdo Tě opravdu miluje...