V noci jsem měl já krásný sen,
ty jsi byla má vysněná v něm.
Přišla jsi ke mně blíž,
„Miluji tě”, ty to přece víš.

Za ruku jsi mě ty vzala
a něco krásného jsi mi do ní tak dala.
Něco malého to bylo,
dodnes mi z toho ještě něco málo zbylo.

Toto chci, aby sis vzal
a do svého srdce, jako vzpomínku, sis ji dal.
Proč bych si toto od tebe vzíti měl,
když s tebou býti já bych stále chtěl?

Vzpomínám na ten náš osudový den,
který se zřejmě již nezopakuje jen.
Zamilované verše ti já každý den skládal
a do tvého srdce, jako můj cit vážný k tobě, ti je já vkládal.

Ty jsi mě kocúrikem svým nazvala
a do srdce svého jsi mě tím tak přizvala.
Jsem rád, že jsem v srdci tvém mohl být
a kamkoliv tím tak za tebou jít.

Tvůj úsměv stále na míle daleko září,
mé srdce se tak tím po tvém boku šťastně tváří.
Konečně se naše světy opět potkaly,
v místě, kde jsme se spolu prvně setkali.

Ty má princezničko vysněná,
do bílých krásných šatů oděná.
Do náruče jsem tě já vzal
a sladkou hubičku jsem ti v zápětí dal.

Noc pomalu končí, já musím dále jíti,
abych mohla ve tvém srdci stále býti.
Počkej prosím ještě chvíli,
než se vydáš zase na dlouhou míli.

Bez tebe jsou těžké tyto noci,
neboť nemohu vedle sebe tebe míti moci.
Do tvých očí bych chtěl stále hledět,
zda jsi v mém srdci, bych chtěl ještě vědět.

Chtěl bych tě ještě obejmout,
že tě ještě někdy uvidím, tím chci tak předejmout.
Miminko jsem si s tebou přál mít
a na procházku s ním každý den chtěl jít.

Toto je ale stále jen můj sen,
který se ke mně již nikdy nevrátí jen.
Blaženě s tebou chci spát
a to nejkrásnější ti pod polštářek dát.

Zamilovaný verš ti tam schovat
a vážné city tím tak k tobě chovat.
Ach, princezničko má, jak se to mohlo stát,
že mi osud do srdce tuto ránu mohl dát?

Tebe mi osud navždy vzal
a mně tím bolest do srdce tak dal.
Smířit se s tím těžko dá,
neboť mé srdce smutek v sobě stále má.

Svůj cit k tobě jsem se ti vyjádřit bál,
ale každým dnem jsem o tebe více stál.
Zvládl jsem to? To je osud,
na tu otázku já odpověď nevím dosud.

Bylo vždy krásné s tebou býti
a kamkoliv za ruku s tebou tak jíti.
Ten nádherný čas bych chtěl vrátit zpět,
kdyby to šlo, udělám to hned.

Slunce brzy na oblohu vyjde
a nový den s ním tak přijde.
Z postele se mi nechce ještě,
když venku padají kapky deště.

Stejně z postele já musím vstát
a za pravdu si tak dát.
O tobě to byl jen sen,
který se již nezopakuje už nikdy jen.

Moje princezničko, vrať se mi ještě prosím,
v srdci tě já stále nosím.
Vzpomínky krásné na tebe já stále mám,
do svého archivu vzpomínkového si je tak já dám.

... Miluji Tě, Izabelo!