Stojím na okraji lesa,
z jara když stromy začínají pučet,
srdce plesá.
Hledím mlčky s hlavou zakloněnou,
jak veverky v korunách stromů
si hrají na honěnou.

Příroda se začíná probouzet,
nikoho není třeba popouzet.
Na louce tráva začíná růst,
zajícům a srnkám končí dlouhý půst,
jak břízy začínají rašit,
nevím co dříve pozorovat, čím začít.

V létě když slunce svítí,
a na loukách pod Zvičinou
vykvétá luční kvítí,
usedám na kopec - není zbytí.

Když se léto začíná snoubit s podzimem,
Lesní Království se zahaluje
do všech možných barev,
je to až s podivem.
Výhled jako do pohádky,
člověk zapomene na nesváry i hádky.

Ty, co stále sedíš na lavičce,
z nudy o jiné se staráš více,
nazuj boty, zažeň nudu,
řekni si, jak na tom světě dlouho budu,
udělej s přírodou dohodu.

Vezmi za ruku ženu nebo svoji milou,
syna, dceru roztomilou,
i ty, co prožíváš líbánky,
napiš dopis, dej ho do schránky,
že místo po ulicích bloumání,
půjdete na kopec pozorovat červánky.

Nezapomeň, příroda je věčná,
tobě život plyne jako voda v řece,
využij každou chvilku přece.
Nebuď lenivý,
nečekej, až ti hlava zešediví.