Víra

Občas, když zaslechnu mraky zpívat,
je mi smutno.
Víš, jaké to je?
Malá svíčka v srdci zvadla,
rozbitá pumpa u zdymadla,
škytla, hlesla, a zastavila se.
A taky občas,
když nad stádem přílivových vln
rozlije se oceán slzí,
pak ve mně by ses nedořezal
masa, vény, věcí, co mě mrzí.
To je smutné, co?
A víš, že občas,
když jsem sám se spoustou přátel,
jako by do mne bušil datel.
Vykloval mi v mozku díru,
tou vypad rozum,
když našel tu na svět škvíru.
A oni mi říkají:
„Jen neztrácej víru!”