Vstávat ráno, za kuropění,
někdy je to velmi těžké.
Noc odchází, den už vstává,
ještě se nám něco zdává.

Čím to asi může být?
Ptáme sami sebe.
Sluníčko nás vytahuje
a krásné modré nebe!

Ještě chvíli poležet si,
v hlavě srovnat myšlenky.
Co nás dneska zase čeká,
doma, v práci, ve škole ty prověrky!

Vstávání, do zimních rán,
bývá kruté velmi jen.
Venku mrzne, náledí je,
z postele té měkké, teplé, ven?

Tělo naše přemlouváme,
pomaloučku vstáváme.
Říkáme mu, „Ty můj broučku”,
nový den zas vítáme.