Sám „nejvyšší”
mi slova do pera vkládá.
Myšlenky - co nikdo neslyší
a nad mými slovy vláda
- mi sází slovo za slovem...

... vede mě dál celým proslovem
a myšlenky, lehké - jak andělů křídla
tryskají - co horká voda z rozpáleného vřídla.

Je to jen okamžik,
prostě chvíle -
ten letmý pocit - něžný vzlyk,
co zůstane stát potměšile.

A když tu vteřinu „nezachytíš”,
slova se ztrácí
jak vylekaný smích
a plašící se ptáci.

Děkuji mému synu,
co inspiraci mi dává,
slova plynou jak rybky v stínu
a po papíře tečou, jak horká láva.

Když sen mi vnukl právě „vizi”,
na papír srovnávám myšlenky ryzí.
Ten poklad básnického vědomí,
co duši uleví a uklidní svědomí.

Je konec, múza mi uniká,
já pero pomalu pokládám
a s duší rozervaného básníka
jdu vstříc snům, iluzím a záhadám.