V zajetí citů, v zajetí emocí
dveře uzavíráš, už není pomoci
myšlenky jen chráníš, hluboce věřící
v sobě je nosíš, k Bohu se modlící.

V zajetí snů před realitou utíkáš
krutě ničí svět, tu jeho bolest znáš
na kolenou klečíš a v koutku duše doufáš
pro spásu toho světa, modlitbu šeptáš.

V zajetí víry se jen Bohu omlouváš
ve jménu Pána zabíjíš a ruce od krve máš
jsi jen jeho loutka a jen poslušnost znáš
rozkazy plníš a modlitbou v odpuštění doufáš.

V zajetí té nemoci, jen nitro jsi odhalil
jsi otrokem, co oddaně svému Pánu sloužil
jen slepě a hluboce jsi jeho hlasu věřil
vždy ho jen poslouchal, tak proč tě zradil.

V zajetí slov, co si šeptáš, tvůj mozek se někam ztrácí
jeho vůli nevnímáš a tvé svědomí kapku za kapkou krvácí
pozvolna umírá a z tvé duše prokleté se vytrácí
už není tvé a na vždy odchází.

V zajetí smrti, v tom koloběhu krve umíráš
se svou vírou zůstal jsi sám, tak kde bibli máš
v posledním nádechu Pána prosíš a stále ji hledáš
zůstal jsi v zajetí kříže a svůj osud, osud oběti znáš.